Internetová zpovědnice

Sedím v kanceláři před monitorem pracovního počítače, dnes jsem se dozvěděla, že né úplně jsem vhodná pro tuto pozici, ale i přes to chtějí, abych zůstala v jejich firmě a nabídli mi pozici ve výrobě. Bohužel je to tak, budu ve všech ohledech stejná jako moje matka, samoživitelka, věčně sama, která byla celý svůj život jenom obyčejnou dělnicí, profesí, kterou jsem se chtěla vyhnout. Sedím a cítím jako by mi hlava snad hořela, jako kdyby se přehříval hard disk u mého počítače.

Kdybych měla v pohodě alespoň můj osobní život, nebrala bych to tak, ale není tomu tak. Mé dětství byla ta nejvyšší zkouška, prošla jsem základku, kde mně šikanovali, nikdy jsem nebyla oblíbená, má máma byla neustále v práci a můj táta, který už od mého narození byl s jinou ženou, i přes to, že se snažil nějakým způsobem svou nepřítomnost kompenzovat, nikdy nebude na mně hrdý. Pro něj jsem vždycky byla průserářka a neschopná ničeho. Nejhorší na tom je, že co se týká mých partnerů, přitahuji pořád ty samé typy lidí... kteří mně chtějí jen využívat a dobrá tak pro výboj jejich choutek. A co je nejhorší?! že se jim snažím věřit. A když se do nich zamiluju, tak akorát trpím, jelikož, i když mně utvrzují, že mně mají rádi, neváží si mně a spíše jen volají, když něco potřebují. hmm... Mám i zkušenosti se sadistou, který mně zamykal v bytě abych mu náhodou nezdrhla, a jen abych mu náhodou nezkusila mu udělat dobře. Dožadoval se toho vždycky třikrát denně. To naštěstí je za mnou. Ale teď už to nezvládnu, pokaždé, když jsem ztratila práci, vždy jsem ztrácela i kluka, kterého jsem měla ráda a i v tomhle případě, to byl ten samý song. Souvisí to s mou psychikou. On sice žije asi 100 km ode mně, ale jezdí za mnou celkem pravidelně. Vždy když se zamiluju jsem jak blbá husa. Už to nechci prožívat znova, takovou zásadu jsem si říkala po mém poslední zklamání a už zase pozoruju, jak se v tom topím znova.

Nikdo mně nenaučil, jak správně milovat nebo jak si udržet kamarády, jak zvládat takovou mou depresivní povahu, a to už několikrát jsem se pokusila o změnu... samozřejmě je to těžké a nezvládla jsem to.
Po cestě z práce jsem se ptala sama sobě, v čem jsem vlastně dobrá?. Nedokážu si udržet práci, nedokážu si udržet přátelé, nejsem dobrá ani ve sportě, který miluju a dělám více jak 10 let nedokážu si udržet chlapa... najít muže pro mně není zase tak velký problém, ale udržet si ho s mou povahou, kdy často padám do úzkostí je poměrně těžké. Nemám žádné přátelé, kteří by mně podrželi. Nejsem připravená na další velké zklamání v mém životě.

Jsem absolutně odevzdaná. Vždycky v mých asi x případech jsem se dokázala zvednout, ale teď už si začínám být jistá, že už to nezvládnu. Jediný kdo mně ještě nutí být tady je snad má babička. Před rokem přišla o dědu, nechci aby musela přihlížet a být u toho kdy by v rakvi vezli mně. A i když je to krutý a pro někoho i absurdní a nepochopitelný, řeknu Vám. Pochopit to nemůžete, dokud si tohle neprožijete. A já tohle už nechci. Až ten den D jednou nadejde, přemýšlela jsem o práškách nebo o utopení. V bytě jsem už několik měsíců sama, můj spolubydlící je v práci nebo na Moravě, a tak bych měla jistotu, že mně alespoň nikdo nebude rušit.

Klidně mně tu zkritizujte jak nejvíce umíte, ale pokud nevíte jaké to je, nemůžete pochopit.

Omlouvám se za dlouhý čtení.

přečteno: 1521x
Zpět na seznam