Internetová zpovědnice

Ahoj, je mi 30 let, ráda bych Vám napsala celý můj příběh, abyste mě lépe pochopili.
Ale bylo by to na dlouho, jde o to, že mi v průběhu života vznikla těžká porucha osobnosti z důvodu několika těžkých traumat. Když to přeskočím, jednoho dne jsem se ocitla na ulici, kde si mě našel můj přítel. Můj přítel je velký manipulátor a já jsem opak jeho osoby. Jednou mi jeho kamarád nasypal pervitin do pití, protože přítel je bývalý pornoherec a libovali se v sexu ve dvou... vlastně se takto dohodli, ale přítel si to pak rozmyslel a pervitin mi vylil a potom se přiznal, že mě zachránil.
Já totiž drogy nikdy neměla; ani nechci, myslím, že by mi tehdy z toho množství prasklo srdce. Znali jsme se asi 2 dny. Potom mi řekl, že jsem hodná, krásná holka, že na světě jsou jen prostitutky. A že se do mě zamiloval. Vzal mě k sobě do pokoje se spolubydlícími a od té doby s nim žiji. Bohužel jsem zanedlouho zjistila, že můj přítel pracuje jako prostitut pro geje. Spolubydlící byli gejové a také prostituté. Každy den nás navštěvovali dealéři drog s přísunem pervitinu. Tehdy jsem ještě nebyla zvyklá z ulice, že mám svůj rozum a cíl a oznámila jsem přítelovi, jelikož se se mnou nechtěl rozejít, že si má vybrat buď drogy nebo já. On si vybral mě i když bylo těžké dostat ho ze závislosti vlídnými slovy. Láskou, 24 hod. masážemi, protože měl bolesti a halucinace, odmitli jsme pervitin vpustit mezi nás.
Bohužel jako nahrážku si vybral marihuanu, kterou kouří od 15 let. A to tím stylem, že kouří každou půl hodinu i přes noc.
Můj přítel má také poruchu osobnosti, je prý pro společnost nebezpečný, seděl ve vězení a je velmi agresivní. Necitlivý a psychicky mě deptá, i když si to nezasloužím. Postupem času jsme začali žít sami bez spolubydlících, ale přítel mě začal více mlátit a ponižovat; denně na mě křičí, přestala jsem žít; přestala jsem být živá, miluju ho. Nevím proč... Párkrát mě dostal do blázince sebevraždou. Jednou jsem byla v léčebně 4 měsíce. Našla jsem si nový domov, ale netrvalo dlouho a stěhovala jsem se k němu zpět a pořád plakal, že mu scházím, i když jsem byla v léčebně. Teď mi už jen vyčítá, že mě díky odcizení začal nenávidět a nikdy mi to neodpustí... Už nemám žádné přátele. Sourozenci mi také nadávají, že jsem neschopná, že se jenom lituji. Mám malého syna, už se nevídáme. Nevoláme poslední týden; ležím jen v posteli, pláču. Nečistím si zuby; nemohu ani tu televizi slyšel a přítel utíká pryč a když přijde, tak na mě křičí, že, zase bulím. Nedokáži být bez něho... Nejhorší na tom je, že má leukemii; ani to nevím jistě, ale asi má a odmítá chodit k lékaři; už pár měsíců zvrací krev a říká, že umře dřív, protože ho nervuju.

Je mi to všechno líto... Jsem z dětského domova, nemám se už komu svěřit, jinak bych šla za mámou...

přečteno: 2123x
Zpět na seznam