Internetová zpovědnice

S přítelem jsem skoro tři roky. Je o 8 let starší než já. Náš vztah se dal definovat jako poměrně šťastný. Nikdy jsme se nehádali a nikdy mezi námi nebyl žádný konflikt.

V květnu měl přítel bouračku. Měl zlomené obě ruce, klíční kost a zlomenou nohu. V nemocnici jsem se snažila být pozitivní a podpořit ho, protože byl na tom psychicky hodně špatně. Doufala jsem, že až bude doma, tak se to zlepší. Noha se ale nehojila tabulkově a bylo mu řečeno, že s největší pravděpodobností nebude už moct sportovat. Myslím, že to pro něj bylo nepředstavitelné, neboť je to velmi aktivní člověk (fotbal, tenis, cyklistika...). Začal být obrovský pesimista, rýpal, nekomunikoval. Všechno jsem to snášela a věřila, že to přejde. Pak ale začal mít řeči, že je mrzák a ať si najdu někoho jiného a že jsem s ním jen ze soucitu atd. Jeho frustraci si začal vylévat i na jeho mamince, bratrovi a přátelích.

Pak jsem jednou měla sraz se základkou. Domů jsem dorazila kolem dvanácté. Nastal obrovský humbuk, že se mi nemohl dovolat, že jsem nechala nepořádek v koupelně a že jsem uvařila blaf. Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně a protože jsem měla něco málo popito, povolily nervy a rozplakala jsem se.

Druhý den přišli na návštěvu moji rodiče a bylo cítit velké dusno. Večer jsem se pokusila o komunikaci, ale nepořídila jsem. U televize jsem ho pohladila a on moji ruku odstrčil. To byla poslední kapka a tak jsem šla na pár dní k našim. Neozval se mi celý týden, i když jsem mu psala zprávy a volala.

Večer přijel bratr na víkend a šli jsme do města pít. Opila jsem se jak nikdy a skončila v posteli s jeho kamarádem. Ráno totální morální kocovina a naprostá hysterie. Styděla jsem se za sebe. Přítel mi v neděli napsal, ať se stavím, že si chce promluvit. V podstatě se mi omluvil za svoje chování a že je z toho všeho co se stalo nešťastný. Jelikož to bylo poměrně bezprostředně po té mé opilecké akci, tak jsem mu o tom řekla, nebyla jsem schopná mu to neříct. Prvně byl asi zaskočený a jen koukal. Pak jsme se oba brečeli.

Teď je to tak, že jsem zpátky. Myslím, že mi to odpustil a že to bere tak, že to zavinil on. Hodně se snaží a role se v podstatě obrátili. Já se pořád cítím zahanbená. Snažím se to překonat, ale pořád to ve mně je a nevím jak si s tím poradit, nějak to v sobě prostě vyřešit a přenést se přes to.


přečteno: 2755x
Zpět na seznam