Vyhýbavá porucha osobnosti?
Zdravím, chci se rovnou zeptat, jestli je možné na tuto poruchu dostat ID a jak dlouho by to tak zhruba trvalo? Teď to asi vyznělo, že jsem jen lenivý, který chce zadarmo důchod a válet se doma. Tak to ale vůbec není.
Už bezmála 5 let i s tímto svým problémem chodím do práce a snažím se fungovat. Je to práce, která pochopitelně ani náhodou neodpovídá mému vzdělání, ale je to jediná práce, kde se mi povedlo projít přijímacím pohovorem. Asi chápete, jak člověk s touto poruchou působí na pohovoru. No všichni asi ne, ale kdo to zná, tak ví.
Doma o mém problému sice ví, ale vůbec netuší, jak moc zle se doopravdy cítím. I v práci se snažím působit jako sluníčko, ale ve skutečnosti se cítím pořád zle. V práci jsem nejradši, když na mě nikdo nemluví a nemusím dělat nic nového. Mám prostě hrozný strach i z úplných prkotin, což je samozřejmě pro tuto poruchu typické. Jakmile se mám třeba naučit věc, dejme tomu 10 jednoduchých úkonů, tak začnu panikařit, nejsem schopen se soustředit, zrudnu, jsem zbrklý, dělám chyby a asi nemusím dodávat, že reakce okolí už všechny tyto symptomy jen umocňují.
Doteď jsem to nějak prostě zvládal, ale já už to dál prostě nedám. Ta práce je pro mě psychicky tak vyčerpávající, že už ani nejsem schopný se bavit. Čímkoliv. Nejen že nemám ani holku, ale já už ani žádnou nechci. Ani sex mi nechybí. To není normální.
Nechci žádnou léčbu. Jestli nepomohlo 5 let expozice, tak nepomůže nic. Je to prostě porucha, možná ani ne tak porucha. Jsem to prostě já. Já s tím jsem sice smířený, ale reakce okolí na mé chování v těchto situacích mě proste ubíjí. To nejde vytěsnit. To by nedal prostě nikdo.
Nechci, aby mě tu někdo litoval. Zajímá mě pouze někdo se stejnou, či podobnou poruchou, kdo by mi poradil, jak dál? Jestli má cenu pokoušet se o ID?
Máme to v rodině. Matka měla také podobné problémy, ale dlouho to neřešila, až nakonec skončila s velkými depresemi, ale dokud neonemocněla schizofrenií, tak stejně nedostala ani poloviční ID, přitom už předtím byla i několikrát hospitalizovaná. Až teď nakonec dostala poloviční důchod. Posledních 5 let jsme to táhli s tátou sami, protože máma nebyla už schopná práce. Nic jsem si za tu dobu ani neušetřil. Něco málo jsem si sice koupil, ale z ničeho už ani nemám radost.
přečteno: 2226x
Zpět na seznam
Už bezmála 5 let i s tímto svým problémem chodím do práce a snažím se fungovat. Je to práce, která pochopitelně ani náhodou neodpovídá mému vzdělání, ale je to jediná práce, kde se mi povedlo projít přijímacím pohovorem. Asi chápete, jak člověk s touto poruchou působí na pohovoru. No všichni asi ne, ale kdo to zná, tak ví.
Doma o mém problému sice ví, ale vůbec netuší, jak moc zle se doopravdy cítím. I v práci se snažím působit jako sluníčko, ale ve skutečnosti se cítím pořád zle. V práci jsem nejradši, když na mě nikdo nemluví a nemusím dělat nic nového. Mám prostě hrozný strach i z úplných prkotin, což je samozřejmě pro tuto poruchu typické. Jakmile se mám třeba naučit věc, dejme tomu 10 jednoduchých úkonů, tak začnu panikařit, nejsem schopen se soustředit, zrudnu, jsem zbrklý, dělám chyby a asi nemusím dodávat, že reakce okolí už všechny tyto symptomy jen umocňují.
Doteď jsem to nějak prostě zvládal, ale já už to dál prostě nedám. Ta práce je pro mě psychicky tak vyčerpávající, že už ani nejsem schopný se bavit. Čímkoliv. Nejen že nemám ani holku, ale já už ani žádnou nechci. Ani sex mi nechybí. To není normální.
Nechci žádnou léčbu. Jestli nepomohlo 5 let expozice, tak nepomůže nic. Je to prostě porucha, možná ani ne tak porucha. Jsem to prostě já. Já s tím jsem sice smířený, ale reakce okolí na mé chování v těchto situacích mě proste ubíjí. To nejde vytěsnit. To by nedal prostě nikdo.
Nechci, aby mě tu někdo litoval. Zajímá mě pouze někdo se stejnou, či podobnou poruchou, kdo by mi poradil, jak dál? Jestli má cenu pokoušet se o ID?
Máme to v rodině. Matka měla také podobné problémy, ale dlouho to neřešila, až nakonec skončila s velkými depresemi, ale dokud neonemocněla schizofrenií, tak stejně nedostala ani poloviční ID, přitom už předtím byla i několikrát hospitalizovaná. Až teď nakonec dostala poloviční důchod. Posledních 5 let jsme to táhli s tátou sami, protože máma nebyla už schopná práce. Nic jsem si za tu dobu ani neušetřil. Něco málo jsem si sice koupil, ale z ničeho už ani nemám radost.
přečteno: 2226x
Zpět na seznam
 | T0J3FUK (25) |
| Napište reakci |
 |
6. 1. 2016 (23:07) | 94.127.133.*** |
0
|
Ahoj, mám ID II stupně a abys mohl o tom vůbec uvažovat, tak musíš k posudkovému lékaři na ČSSZ a tam jim popsat svoje problémy. Oni to pak podle tabulek vyhodnotí a pošlou ti vyrozumění. Jelikož jsi takto mladý, tak se spolehni na to, že pokud ti bude důchod přiznán, tak budeš v určitých časových intervalech chodit na přezkum. Hodně štěstí při lítaní po úřadech. | |||
| omega1 | 6. 1. 2016 (15:23) | 80.95.103.*** |
0
|
To by měl zhodnotit asi psychiatr, jestli máš nárok na ID nebo ne. Ale pochybuju, že v téhle blbé zemi někdo dostane ID dřív, než skončí ve stavu, že se pokusí o sebevraždu nebo že už jenom leží a kouká do stropu a není schopný ani vstát z postele a udělat si snídani. Přitom by se takovým případům dalo předejít právě tím, že by člověk dostal ID už ve stavu jaký popisuješ. Nebo částečný ID a práci na zkrácený úvazek v chráněné dílně. Ale ne, tady se vždycky jenom čeká dokud se nestane tragédie, místo aby se tomu předcházelo. Mám ukázkové příznaky bipolární a hraniční poruchy osobnosti a všichni na mě serou, ani na vyšetření se nemůžu dostat, protože všude prý mají rok dopředu plno. Spíš si myslím, že se jim s tím jenom nechce srát, protože to je celoživotní boj. | |||
Vyhledávání
Jaká je tvá nejoblíbenější sexuální poloha?
| Poloha zezadu a jsem muž |
0x |
0% |
| Poloha zezadu a jsem žena |
0x |
0% |
| Poloha na koníčka a jsem muž |
0x |
0% |
| Poloha na koníčka a jsem žena |
0x |
0% |
| Poloha misionář a jsem muž |
2x |
40% |
| Poloha misionář a jsem žena |
1x |
20% |
| Poloha 69 a jsem muž |
1x |
20% |
| Poloha 69 a jsem žena |
1x |
20% |
| Hlasovalo: 5x |
