Dobrý den.
Abych začala pěkně od začátku:
Z našeho kamarádství se stala láska. Známe se už 6 roků, chodili jsme na stejnou školu. Bál se mi to říci, měla jsem v tu dobu přítele. A teď mi napsal, že mě miluje, jestli někoho mám a že by to se mnou rád zkusil. Souhlasila jsem, protože vím, že je to skvělý kluk.
Měli jsme schůzku V OC Zličín a bylo to moc fajn. Poznala jsem jeho bráchu a skvělé rodiče. Pěkně jsme si popovídali, je to fajn rodinka. Moc ho miluji.
Potíž je v tom, že je na vozíčku a nechodí. Mně to nevadí, ale mým rodičům ano. Mamka ho zná, už měla tu čest, ho poznat ještě, když jsme chodili na školu. Nemůže ho vystát. Nevím, jak on je na tom. Je tak nějak soběstačný (i když s některými věcmi potřebuje pomoc). Máma to ale vidí jinak, nezná kompletně jeho zdravotní stav. Prostě jsme se chytly. Řekla o něm, že je mrzák, který si nezaslouží žít. To mě strašně zamrzelo. Já ho beru takového, jaký je a vždy to tak bude.
V únoru ho čeká operace kyčlí. Pokud se operace povede, měl by chodit o holích. Já s ním zůstanu, ať to dopadne, jak chce. Bojím se, ale že mi mamka řekne, buď on nebo my. Nechci ztratit milující rodinu ani svého milovaného broučka.
Prosím poraďte, co mám dělat. Jsem z toho zoufalá a nevím si rady.
Děkuji.
přečteno: 1533x
Zpět na seznam