Internetová zpovědnice

Ahojky, ačkoliv jsem v mužském těle, tak vím, že jsem měla být žena. Chodím k sexuologovi a probíráme budoucí následky konečného řešení (reoperace). Největší problém je, že mě nechtějí takto akceptovat. Jediný, kdo mě z rodiny bere takovou, jaká jsem, je můj starší bráška s jeho rodinou. Co mám dělat? Pokud mám k něčemu přirovnat moje zoufalství, tak by to byl mariánský příkop, nebo Everest. Od 1.4.2019, kdy mám oficiálně tuto diagnózu, tak mimo bratra se mnou nikdo z rodiny nemluví víc, než je nevyhnutelné a nemít dva přátele, kteří jsou na tom, jako já, tak si to dávno "hodím". Pak si ale řeknu, že radši budu srát lidi tím, že budu žít. Ani moje neteře a synovec průměrný věk 27 let +-2 roky mě za celý uplynulý rok ani jednou nenavštívili a to mě mrzí. Začínám přemýšlet i o tom, jestli mě nenávidí.

Se mnou si může každý popovídat o čemkoliv, protože dokážu "přepínat" mezi "mužským" a "ženským" způsobem myšlení a tak si dovedu popovídat o vaření, kojení, menstruaci, těhotenství, líčení, sportu, účesech, počítačích a dalších věcech, protože se do toho člověka dovedu vcítit.

Od rodiny mi chybí podpora. Neřeknou: "jdi za hlasem svého srdce", ale ještě mi hází klacky pod nohy a ještě říkají - "narodil ses jako kluk, tak se tak chovej" a matka to ještě zazdila tím že podle jejího názoru jsem buzerant. Nejvíc mě zklamalo to, že to řekla právě máma. Nechce pochopit to, že sexuální orientace je něco jiného, než sexuální identita. Jsou totiž dvě skupiny lidí: jedna skupina je že se narodí do určitého těla a je s tím spokojená a druhá skupina lidí se narodila s určitou duší do těla, které nenávidí a chtějí tento omyl přírody napravit. A to je můj případ. Poraďte mi prosím, co dělat?

přečteno: 788x
Zpět na seznam