Internetová zpovědnice

Znáte ten pocit, když se cítíte jako na pustém ostrově kde jste jen a jen vy opušteni, ale přesto nikdy nejste samy. Je to horší než ve skutečnosti samy býti. Stále s vámi někdo je, ale není tu pro vás. A to hlavně ve chvíli kdy ho nejvíce potřebujete. Snažíte se mu vzdělit jak se cítíte, ukázat mu tu tíhu která na vás dopadá a bolest která to provází. Máte pocit že další den už sám nezvladnete a potřebujete se o někoho opřít, už pár dní se snažíte ukázat jak moc velká ta bolest je, ale stále jste v jeho očích jen chudinka co se snaží vzbudit pozornost a místo aby se snažil naslouchat vás vždy utne hned na začátku a aby toho nebylo málo, dodá něco velice ostrého a nechutného, něco co vaši bolest ještě prohloubí a vaši duši to sejme hluboko až pod zem. Přesto ale nemáte možnost jít za někým kdo by vás rád vyslechl a pohladil vlídným slovem, dodal trochu útěchy a úsměv zpět na tvář, protože pak už by jste doma nemohli být doma. Toužíte po někom kdo by vás obejmul a řekl že bude zase líp, po někom kdo vám dá zase pocit bezpečí a dovolí vám usnout se suchými tvářemi a místo toho zas jen ležíte vedle někoho, komu nevadí že další den usínáte v slzách. Přemýšlíte jak z toho ven nebo jestli vůbec. Přemýšlíte jak se rozhodnout ale jediné na co se vzmůžete je jen další horká koulející se slza po tváři. Co musí člověka tak změnit aby byl najednou tak bezcitný, že dne na den, z minuty na minutu, jako když obrátíte přesýpací hodiny. Snažíte se a to je správné, všem se to líbí, ale pouze do chvíle kdy není po vašem. Omyl si myslet že jednou vy pro něj a po druhé on pro vás, co že to tak dřív fungovalo, jednou není dnes a vy už za to zřejmě nestojíte. Možná se snažíte a možná ještě víc než kdy dřív, ale snaha jednoho nestačí a vy si to moc dobře uvědomujete, jen je smutný že si to nedokáže uvědomit i ten druhý. Možná mu to dejde, jednou, až bude příliš pozdě. Vy mezi tím projděte příšerným obdobím plným bolesti, stesku, zoufalství a zarmutku a až on si to uvědomí, už nebudete chtít do téhle smrtící řeky znovu vstoupit a nechat se v ní koupat a topit stále dokola, jakmile se vám jednou podaří dostat nad hladinu a začněte opět volně dýchat, nebude se vám chtít vracet zpět. Ale doplavat ode dna k hladině je velmi náročné, stojí to spoustu sil a vy se vždy vzdáte když už vám konečky prstů trčí z vody ven. Přejete si strašně moc znovu se opět nadechnout, ale ten strach, jaké to vlastně venku bude, už tak dlouho jste tam nebyli, co když to tam vlastně nezvladnete.. Co když přes všechnu tu bolest vám bude řeka chybět, její ladné vlny houpající vás a proudy které vás táhnou aniž by jste se samy rozhodly kam, bojíte se zůstat a bojíte se vyplavat ven. A tak se stále topíte a doufáte že vám někdo podá ruku. Sedíte na dně se stále upřeným pohledem na hladinu a představujete si že ta ruka konečně vklouzla do vody ačkoliv víte, že se to nikdy nestane a z té řeky se budete muset buď dostat samy a nebo se v ní nadobro utopit.

přečteno: 1137x
Zpět na seznam