Internetová zpovědnice

Nevím, jak mám pokračovat. Před přečtením prosím berte na vědomí, že nechci žádné politování, chtěl jsem se svěřit s tím jak se cítím a poukázat ostatním, kteří se cítí podobně, že nejsou sami. Jestli si tohle přečte člověk a řekne si, že na tom vlastně není tak špatně, tak to splní svůj účel. Jestli kdokoliv bude potřebovat člověka, kterému se může svěřit, jsem tu pro Vás. Rád komukoliv jakkoliv pomůžu. Respektuji každého jedince, dělejte si co chcete, hlavně ať jste šťastný. Já se tu jen snažím zabít čas drogami a hodinami hraním her na počítači.

Kdyby tady nebylo rodičů, kteří jsou naprosto dokonalý, už bych byl dávno 2 metry pod zemí. Je mi jich tak moc líto, tolik času a peněz věnovaného do člověka co v 19 má hlavu plnou zlých myšlenek, před kterými dokážu utéct pouze za pomocí drog, a proto každý den utlačuji sebe samotného právě těmito látkami. Uvědomuji si, že to je to co mě den co den táhne hlouběji a hlouběji, ale nevidím jiný způsob, jak zabít alespoň pár hodin tohoto trápení.

Poslední 3 roky navštěvuji psychologa. 2 roky mám předepsané antidepresiva. Přijde mi, že život není pro mě a ať se snažím sebevíc pořád jsem smutný. Od malička schytavám klacky přímo pod nohy. Od narození mám nemoc, která mě denně poznamenává. Dá se říct, že jsem odepsán na prášky a beru je, abych se dokázal hýbat a fungovat. Z psychického hlediska mě to ničí, ten pocit bezmoci, kdy jenom ležíte a nedokážete pohnout jediným svalem ve vašem těle nikomu nepřeji.

Rok jsem chodil se člověkem co mě na denní bázi psychicky týral, slovně napadal, vyhrožoval sebevraždou, řezal se a podváděl. I když jsem kluk, tak jsem si nechal všechno líbit, byla to první láska a taky poslední klacek, který prolomil hráz emocí a jednoho promarněného života. Už druhý den nespím, za poslední dva dny jsem měl jenom jeden oběd. Nemám vůbec chuť k jídlu, jsem samá kost a jíst mi jde jenom když se zhulím. Spánek mi nic neříká, jsou 2 ráno, v uších smutný songy a zase přemýšlím nad tím stejným. Co tu dělám? Proč se trápím? Každý den je stejný, přijdu si zaseknutý v neustále se opakujícím kruhu s jedinou a tou nejhorší cestou ven.

Na každého člověka jsem tak hrozně hodný. Přijde mi, že jediný cíl co tu mám je dělat ostatní šťastnými. V absolutně každé šanci jak pomoci cizímu člověku, ať je to maličkost či něco většího, vždy bez váhání pomůžu. Ten pocit, že jsem někomu ulehčil alespoň pár sekund života, mě naplňuje. Nikdy nevíte čím si člověk prochází, proto byste vždy měli pomoct. Mám pouze dva kámoše, z toho jednoho v hlavě, jelikož se nedokáži bavit déle s lidmi.

Přijde mi, že lidem bude lépe když mě nebudou znát, a proto po čase přestávám odepisovat a začnu dělat, že neexistuji. Za poslední měsíc jsem vylezl ven jenom pro drogy a siberie, ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl někoho jiného než dealery a svého zmiňovaného kámoše. Absolutně nejvíc co mě sere je škola. Jsem ve čtvrtém ročníku a nedostal jsem se k maturitě. V září dělám reparáty ze 2 předmětů. Nedokážu se na školu ani podívat, přijde mi to tak zbytečné. Nemám žádnou motivaci. Zdálo se mi pár špatných snů spojených s maturitou, kdy jsem utíkal ze školy ve stresu. Fuj, ani si nedovedu představit, že se tam vrátím. Hrozně mě baví pracovat, dělat cokoliv za co dostanu zaplacíno a to je další důvod proč pro mě škola nikdy nebyla. Od 15 let mám stejnou brigádu a jsem naprosto spokojen. I když jsem tam přes rok nebyl, kvůli svému psychickému stavu, tak mi to je tisíckrát bližší jak škola. Ve světě se dějí jenom zlé věci a všechno pomalu, ale jistě jde doprdele.

Nevidím jediné pozitivum, proč se tu přes to vše snažit přežít. Přijde mi, že jsem tak mladej, ale přitom už jsem si prošel spoustou věcí a nedokáži si představit co vše mě ještě čeká, ať nad tímhle všem přemýšlím z jakéhokoliv úhlu pohledu, vždy dojdu ke stejnému závěru. Co tu dělám? Proč se trápím? Za poslední rok se mi nestala pozitivní věc a moje hlava už to nezvládá, nemám žádné sebevědomí. Chtěl bych žít život a né přežívat. Omlouvám se za chyby a děkuji za přečtení, přeji všem hodně štěstí.

A lidem co se cítí, ať už sebemíň jinak jak normálně, nebojte se ozvat psychologovi a svoje problémy řešit včas. Čím déle se budete trápit, tím hůře se z toho budete dostávat. Jsem tu pro Vás, nebojte se ozvat. Držím Vám palce.

přečteno: 393x
Zpět na seznam