Svěř se | Strach a minulost

Strach a minulost

Je mi 20 let. Můj příběh, kdy se můj život obrátil naruby, začal když mi bylo 16 let a zemřel mi přítel. Od té doby, co jsem se tak nějak dala dohromady, mě jeden za druhým po nějaké době odmítli nebo to bylo naopak.

Teď je mi 20 let přítele stále nemám, ale to je jen začátek. Od té doby, co umřel přítel jsem hrozně citlivá, mám strach nejen o mé nejbližší, že se jim něco stane, ale mám strach říci jakýkoliv názor. Bojím se o to, že se se mnou někdo přestane bavit nebo že někdo na mě zvýší hlas a nebo že něco bude špatně.

Jenže když už si někdy vzpomenu na tu minulost a začnu před určitou osobou brečet tak mi řekne, že nejsem normální. Milovala jsem ho z celého mého srdce... Snažím se to překonat, ale ono to nějak nejde. Pokaždé, když se mi něco nepovede, si vzpomenu na něj a je to celé zpátky... celá minulost. Začínám se ztrácet sama v sobě. Někdy už ani nevím, co já sama chci a co nechci. Neznám už sama sebe. Přijde mi, že mi nic v mém životě nevychází. Že štěstí je odvrácené ode mě a nikdy se ke mně nenakloní.

přečteno: 1821x
Zpět na seznam

Další náhodná zpověď

slunecnice (20)

Napište reakci

Voting1 Myslíš, že je tato zpověď FAKE?

ANO
0

NE
3

Solonielle	14. 7. 2012 (20:00)	62.245.85.***	0
Vrátím se sem po asi půl roce a narazím zrovna na takovou zpověď. Náhoda. Naprosto rozumím tomu, o čem píšeš. Velmi nedávno jsem taky ztratila někoho hodně blízkého, a doteď se z toho vzpamatovávám. V první řadě bych ti řekla, že pokud na další vztah ještě nejsi připravená, nenuť se do něj, k ničemu to nebude. Brečet kvůli ztrátě je normální, tomu se nebraň. Ten kdo ti říká, že to normální není, vůbec nemůže rozumět tomu co sis prožila a co cítíš. Pouvažuj o psychoterapeutovi. Není to člověk co tě nacpe práškama, ale ten co si s tebou promluví, a ví tco ti říct, aby ti pomohl se ve všem (a v sobě) vyznat. Do vztahu se nenuť, až přijde, tak přijde. Když se znova zamilluješ a budeš šťastná, tu ztrátu časem přestaneš vnímat. Je ti 20, máš na to ještě dost času, takže klid. Budeš zase naplno žít, jen to chce svůj čas :)

cassiel	13. 7. 2012 (00:32)	217.29.8.***	0
Ztráta někoho velmi blízkého vždycky velmi bolestná; zažil jsem něco obdobného a dostat se z toho vlastním úsilím, na úroveň, abych mohl vůbec fungovat mi trvalo pět let. Jelikož jsem filozoficky zaměřený , tak jsem meditoval, ale tobě může třeba pomoct i jiná metoda sebepoznání. Vzpomínej na to pěkné, co jste spolu prožili a neutápěj se tím,co bylo, protože to už nevrátíš, ani kdybys chtěla. Tvůj strach je přechodový období;je to vlastně druh očistného procesu (byť nepříjemného), a dá se přežít. Píšeš:" Začínám se ztrácet sama v sobě. Někdy už ani nevím, co já sama chci a co nechci." Touhle fází jsem si taky prošel a je sviňsky bolestná;procházíš stádiem ztráty identity, aby se mohla obrodit tvá osobnost. Nebude to jednoduché- ale to není nikdy nic. Držím ti palce.

tokoritsi	11. 7. 2012 (14:41)	217.76.104.***	0
Slunecnice, z me odpovedi nebudes nadsena, ale jedine, co ti pomuze je psycholog. Umrti cloveka je vazne trauma, ktere otrese celou psychikou. Kdyz se jednalo o milostny vztah, je to jeste tezsi a psychicke potize mohou trvat roky. Pokud nejsi sama psychicky srovnana, nemuzes byt schopna vest vztahy, komunikovat s lidma a vubec, zvladat zivot. Taky jsi nachylnejsi k manipulaci okolim. Vsechno dohromady jsou to okolnosti, ve kterych se neda zit. Potrebujes nekoho, kdo ma te povede a ukaze ti, jak znovu nabyt plnou kontrolu nad svym zivotem, jak se zbavit strachu, nabyt sebevedomi atd. Doporucuji ti vyhledat na netu psychologickeho poradce, psychologa nebo i kinesiologa nebo se obrat na obvodniho lekare a nech si nekoho doporucit. Drzim palce, at brzo najdes pomoc.