Internetová zpovědnice

Ahoj,
ráda bych se spíš ze všeho vypsala, než za každou cenu žádala o rady. Ale i tak potěší:) Je mi necelých 26 let, pracuji jako zdravotní sestra na jednom nejmenovaném soukromém pracovišti již necelý rok, mám skvělý kolektiv, holky mě přijaly hned, byla jsem nejmladší, tak to byly takové ty ,,tetky,, Chodila jsem tam hrozně ráda a práce mě naplňovala. Jsme malé pracoviště, taková familiární lajna :-)

No ale teď k věci, než se do toho zamotám... V létě jsem s přítelem otěhotněla, byli jsme oba nadšení, požádal mě o ruku, zkrátka idylka, velké plány atd.

Do práce jsem ještě nějakou dobu chodila, kolegyně se mnou prožívaly radosti ale i neduhy těhotenství, jako ranní nevolnosti:-D Po čase, tedy v říjnu, jsem nastoupila na pracovní neschopnost, začalo mě pobolívat břicho, špinění, příčinu neodhalili hned, vše a hlavně mimi bylo v pořádku.

V listopadu mě však už při větším krvácení hospitalizovali (nechce se mi teď všechno vypisovat), ale zkrátka mi museli těhotenství z ohrožení mého života a úmrtnosti plodu přerušit. Bylo to trauma, šok... Nicméně partner při mě naštěstí stojí, má rodina také, všichni smutníme ale myslíme na lepší zítřky.

V 19. týdnu těhu jsem prostě o miminko přišla, nemohl za to nikdy, podle lékařů je tohle věcí přírody, na výsledky z hitologie a genetiky se čeká...Minulý týden jsem se ale opět vrátila do práce, abych byla v kolektivu lidí, přišla na jiné myšlenky a připadala si užitečně... Má šéfová vše od pobytu v nemocnici až po to, co se stalo věděla, ovšem musela něco málo naznačit holkám, aby věděly, proč se vracím.

Zatím dělám jednodušší práci, pač se mám teď hlídat a dodržovat klid, doma bych se ovšem zbláznila. Ale první den v práci šok, holky, které jsem měla vždy moc ráda, mě ani nepozdravily, vyhýbaly se mi, krom toho tam nastoupila nějaká nová slečna v mém věku (26 let), oproti mě vdaná, krásná a s malým prckem, sympatická všem okolo, byla tam první den jako já po svém návratu, všem ukazovala fotky svého dítka, já jak idiot, o kterém všechny věděly, že jsem potratila, musela odejít a jít se tzv. vybrečet...

Jsme stejně staré, ona má všechno, já nic. Ano, přítel se mnou drží, nic si vzájemně nevyčítáme, ale trochu se teď stáhnul a že prý i svatbu odložíme. Mrzí mě to a mrzí mě to moc. Každý máme své reakce, on to prožívá po svém, já se držím ale když jsem sama, pláči. Vždycky jsem si přála miminko, s přítelem jsme ho i plánovali, a pak toto. Před kolegyněmi se ale snažím působit nad věcí, nic nehraju, ale nehroutím se, jsem přeci jen v práci...

Jedna se mě ptala, jestli chci o tom mluvit, začala jsem, chtěla jsem se vypovídat, ale během mého vyprávění holky postupně odcházely... Nevím, možná to bylo na ně moc, možná je to nezajímalo...Mrzí mě jejich reakce, nechci teď měnit práci, když se jich normálně zeptám, jak se mají atd..Skoro mi neodpoví, jakobych jim byla protivná.

Neustále vychvalují tu novou, jak je šikovná a pěkná, že má krásného chlapečka... Dělají mi to naschvál? Vážně si nemyslím, že žena, co před třemi týdny potratila, tohle potřebuje slyšet.

přečteno: 1476x
Zpět na seznam