Internetová zpovědnice

Dobrý den všem.

Popravdě nevím, proč sem píšu. Nemám nikoho ve svém okolí, komu bych se mohla svěřit. Poslední dobou se cítím fakt na nic. Teda.. už pěkných pár let. Jako malá jsem si žila jako v pohádce. Ale když přišli sourozenci, všechno se to změnilo. Prvně se narodili moji dva bratranci a hned po nich můj bratr. Nebudu lhát, mám je ráda. Jen od té doby co tu jsou, je to všechno jiný. Zlý. Prázdný. Máma se o mně od té doby moc nezajímá. Je to už 7 let co to začalo, takže jsem se osamostatnila, a bez mámy bych to vydržela klidně do konce svého života :D Už od svých 8 jsem hlídala svého malého bratra a bratrance. Nemohla jsem chodit ven a když už, tak jsem musela brát i je. Byla jsem za cokoliv, i za to co jsem neudělala mlácena. Ostatní se mi smáli a když jsem za svou matkou přišla, že mě to mrzí, dala mi facku a řekla mi, ať se zabalím a vypadnu.

Samozřejmě, že jsem to neudělala, bylo mi 8 :D Jakmile jsem donesla domu horší známku než 1, bylo zle. Měla jsem zákaz se bavit s mou jedinou kamarádkou, kterou jsem měla. O pár let později se narodil další sourozenec, kterého jsem obrečela, protože jsem věděla jaké to bude. A tak to taky dopadlo. Jak začala corona virová situace, tak jsme se stěhovali k nevlastnímu otci, daleko od místa, kde jsme byli před tím. Se svou kamarádkou se kterou mi matka zakazovala se stýkat jsem stále v kontaktu, ale když jsem od ní přes 100 kilometrů, je to složité. Tady jsem si našla asi 2 kamarádky a s jednou si hrozně moc rozumím, protože to má v životě podobně, jako já.

Troufnu si říct, že jsem v rodině nejméně oblíbený člen. Také si troufnu říct, že blbá nejsem, učit se umím, špatné známky nemám, umím se chovat, uvařit, uklidit a postarat se o svoje sourozence. Nejsem jako dnešní teenageři, kteří si támhle jdou zakouřit nebo se zlít. A mrzí mě, že to moje matka nevidí. Já se snažím, každý den uklízím, učím se, hlídám sourozence a čas pro sebe nemám skoro žádný. Přes to všechno mi moje matka všechno zazlívá. Za všechno můžu já, ačkoliv to udělali moji sourozenci. A poslední dobou to jde všechno do extrému. Můj nevlastní otec našel cca rok zpět můj deníček, kde jsem si psala všechny plány sebevraždy. Tehdy mi řekl, že mu můžu cokoliv říct.

Jednou jsem tak udělala, a věděl to celý svět :D Mysleli si, že jsem psychopat a chtěli mě poslat na psychinu. Já se snažím žít, ale ono je to pořád stejný. Nemám vůbec chuť do života. Chci odejít, ale zároveň nedokážu opustit svoje 2 kamarádky, které mě jediné chápou. Nemůžu opustit svoje úžasný 2 pejsky, kteří tu vždy byli pro mě. Nemůžu opustit svou sestřenku, která tu pro mě byla v těch nejhorších chvílích a vždy mě podržela. Bohužel nejsem schopna ji říct, jak moc vděčná jí jsem. Zároveň chci hrozně odejít, protože to všechno bolí čím dál tím víc. A hlavně.. Konečně bych po 8 letech viděla znovu svou babičku, která mě tu držela nejvíce. Slíbila jsem jí, že tu budu žít co nejdéle to dokážu. A myslím si, že je ten správný čas to tady opustit, a jít za ní.

Chtěla bych poděkovat za tu možnost sem napsat a doufám, že to nevyznělo všechno jak sebelítost :D

přečteno: 674x
Zpět na seznam