Internetová zpovědnice

S přítelkyní jsme spolu skoro tři roky. Je o osm let mladší, ale je mentálně vyspělejší než ženy v jejím věku. Z mého prvního vážného vztahu mám syna. Tehdejší přítelkyně mě opustila, když malému bylo pět měsíců. Od té doby jsem k ženám podstatně nedůvěřivý.

Přítelkyně je v podstatě z bohaté rodiny, kde všichni mají VŠ. Já žil jenom s maminkou. Mám střední školu a jsem takový životní smolař. Proto jsem ze začátku nevěřil tomu, že nám to bude klapat. Po půl roce jsme spolu začali bydlet. Přešla z denního studia na kombinované a k tomu začala pracovat. Je mi jasné, že kdyby nebyla se mnou, tak peníze nemusí řešit a byla by podporována rodiči. Nikdy si nestěžovala a všechno jsme z počátku zvládali skvěle.

Pak jsem se ale vážně zranil a mám dlouhodobou neschopenku. Trčím pořád doma. Ona do toho začala mít problémy ve škole. Poslední kapkou byla moje bývalá přítelkyně, která se všelijak snaží zhatit můj vztah se synem a přestala mi ho půjčovat.

Cítil jsem se hrozně a bohužel...první koho jsem měl na ráně, byla přítelkyně. Začal jsem jí vytýkat chod domácnosti, neumyté nádobí, nevyprané prádlo, že utrácí za kosmetiku. Bylo to z mé strany velké přestřelení a když mi to došlo, omluvil jsem se. Jenže od té doby byla pořád smutná, tichá a přestali jsme spolu spát. Začal jsem si všímat, že více spí a přesto je pořád unavená. Přestala se věnovat koníčkům a nikam nechodila. Několikrát jsem se snažil s ní promluvit. Vždy mi řekla, že to nic není a že toho má prostě moc ve škole. Ve čtvrtek mi volali její rodiče, že ji z práce odvezli k doktorovi, že zkolabovala. Zánět močového měchýře a celkové vyčerpání. V nemocnici si ji nechali a já jsem o berlích a udělám maximálně třicet kroků. Rodiče přijeli pro nějaké její věci a oblečení a v podstatě se se mnou vůbec nebavili. Zkoušel jsem se jí několikrát dovolat, ale měla vypnutý telefon. Včera jsem nakonec sehnal kamaráda, co mě k ní zavezl. Vypadala, že je ráda, že mě vidí a přesvědčovala mě, že to není moje vina a že vše bude ok. Když jsem přijel domů, tak jsem bulel jako malé děcko. Vidět ji takhle, bylo hrozné a o to víc, že jsem v podstatě věděl, že se s ní něco děje a přesto že mi říkala, že jí nic není, měl jsem něco udělat. Cítím to teď tak, že jsem totálně selhal a nepostaral se o ní. Když jsme si volali tak říkala, že se těší domů a i na mě. V úterý ji pustí a já se bojím, jak se k tomu postavit, jakým způsobem jí podpořit a pomoct jí a hlavně se omluvit, že jsem to vůbec dopustil...


přečteno: 1711x
Zpět na seznam